DUŠIČKY A NADĚJE KTEROU PŘINÁŠÍ


Památka věrných zesnulých nás může vést k nejrůznějšímu přemítání. Nemělo by být jen smutné a ponuré. Že se nám po našich drahých zesnulých stýská není nic divného. Že mnohdy vůči nim cítíme dluhy nějaké péče nebo pozornosti je výrazem naší poctivosti. Ale jděme ještě dál. To první, co bychom mohli a měli uplatnit při vzpomínce na ty, kdo nás v tomto života předešli na věčnost, je vděčnost jim i vděčnost za ně. Obdarovali nás mnohým, co si neseme v našich životech jako bohatství. Často si u hrobu člověka, který prošel mým životem, vybavím jeho tvář, slova, gesta a místo, kde jsme se setkávali nebo něco prožívali. Bytostně cítím, jak mne ta vzpomínka oblažuje, pozvedává a naplňuje nadějí, pokojem a radostí. Ach ano, ano, onen zemřelý vlastně žije v mých vzpomínkách, neskončil v temnotě zapomnění či hrobu, ale je ve mně otisknut, dokud já budu! A ta radost, to je vědomí, že v každém člověku je přítomen Bůh. I ve vzpomínce na člověka se tak setkávám s Bohem…

Celý článek